Už dlouho nosím v hlavě myšlenku, že vám napíšu. Je to něco mezi sebereflexí, ohlédnutím za loňským rokem a povídáním o plánech na ten letošní. Tak mě omluvte, jestli budu někdy až moc osobní a přeskočím mezi tématy. Učesaný to asi nikdy nebude, ale rozhodně je to od srdce.
Nejdřív proč to vůbec píšu. Moc bych si přála, abyste mě lépe poznali a nacítíli, co je pro mě důležité. Moonia jsem totiž já. Šijeme věci, které já i celá moje rodina nosíme. Používáme materiály, které jsem vybrala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přírodní. Šetrné k pokožce i životnímu prostředí. Od dodavatelů z Evropy, které vyznávají podobné hodnoty jako já. Prostě a jednoduše se snažím, aby byla značka odrazem toho, čemu věřím a co mi dává smysl.
Moonia není první projekt, do kterého jsem se pustila. Už mám za sebou pár hrobečků. Věřím ale, že právě díky předchozím nezdarům je to první projekt, který má platící a hlavně vracející se zákazníky. Když jsem se s nápadem poprvé svěřila manželovi, okamžitě mě podpořil. V tu dobu už jsem nějakou chvíli spala ve lněné košili (takový první nástřel Pluta) a byl úplně vedle z toho, jak je to pyžamo příjemný.
Ihned jsem se do toho vrhla. Najít tu pravou lněnou látku? Sehnat konstruktérku střihu? Vymyslet název značky? Logo? Webovky? Nic nebyl problém. Cítila jsem, že tohle je ono. Budování značky mě absolutně pohltilo a já propadla hledání dokonalých materiálů, vymýšlení střihů i tomu, jak budu produkty balit. A když si Stanka objednala úplně první košili, doslova jsem poskočila štěstím.
První rok jsem se Moonii věnovala na 120 %. S deseti objednávkami měsíčně to byla paráda. Každému balíčku jsem mohla dát i hodinu, přidat k němu osobní vzkaz, vše vyladit do posledního detailu…Všude po bytě jsme měli krabice, látky, cedulky. Vozila jsem věci sem a tam. Moonia byla prostě všude. Moje máma si určitě v duchu myslela, ať hlavně nevozím nic k ní.
Těsně před narozením Míny v lednu 2022 jsem začala tušit, že takhle to dál nepůjde. Bylo potřeba věci zjednodušit, standardizovat a hlavně zapsat, aby se tomu mohl věnovat i někdo jiný. V tu dobu jsem si našla business developerku, která mi pomohla s navazováním dalších spoluprací.
Protože se loňský rok nesl ve znamení nového človíčka v rodině, musela jsem hodně pracovních věcí chtě nechtě posunout. Kolekce na léto vyšla na podzim, nové materiály přijdou až letos. Ani nevíte, jak moc si vážím toho, že jste se ke mně během roku vraceli a trpělivě čekali na svoje objednávky.
Do toho všeho nastal čas, aby si můj muž splnil svůj dlouholetý sen – odletět za teplem, někam, kde by i nadále mohl pracovat. Co je pro jednoho sen, je pro druhýho (rozuměj mě) ohromný stres. Kam pojedeme (do Ameriky??), na jak dlouho (na 2 měsíce?!) a jak to všechno dokážeme sbalit, když máme teď dítě! A hlavně jak na dálku udržím v chodu Moonii? Naštěstí jsem se ve stejnou dobu dostala k šicí dílně na jihu Čech (do té doby jsem měla dvě krejčové – jednu v Praze a jednu v Mladé Boleslavě, odkud to mám kousek k mamce), která mi vyšla maximálně vstříc a dokonce na sebe vzala i kompletaci objednávek. Štěstí mi prostě přálo. To jsem si aspoň myslela. Samozřejmě se to neobešlo bez počátečních zmatků a komplikací, které jsem musela řešit už z Ameriky, což nebylo zrovna ideální. Takže zatímco vy jste k mojí radosti objednávali a objednávali, výsledek byl…nebo spíš nebyl úplně dobrý. Balíčky chodily se zpožděním, tu chyběl pásek, někomu přišla jiná barva. Moc mě to mrzelo a i když jsem se snažila, ne všechno šlo vyřešit rychle a k Vaší plné spokojenosti.
K idylce měl daleko i náš „výlet“. Manžel to samozřejmě myslel dobře: „Se fixneš. Bude to skvělý. Poletíme za teplem.” a maloval si, jak si oba odpočineme a načerpáme sílu. Jenže už jen samotné plánování a zařizování cesty s Mínou byl mazec. Neodpočinuli jsme si samozřejmě ani jeden. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že tohle musí skončit rozvodem. Zpětně to samozřejmě bereme oba dva s humorem, máme se pořád rádi a určitě zase brzo někam vyrazíme. Jen co se oklepem.
Loňský rok jsme se nerozrostli jenom v rámci rodiny, ale i pracovně. K péči o Moonii jsem přizvala Lucii a Terku, které mi pomáhají řešit marketing. Společně jsme rozjely seriál O šev udržitelnější šatník a Soul-znění a pomalu se chystáme na mailing. Rozšířila se i síť kamenných storů, kde naše kousky visí – dostali jsme se do liberecké Hrsti a brněnského Place Store.
A co se bude dít letos? Přestože byl loňský rok hodně turbulentní, rozhodně mi nevzal vítr z plachet. Mám rozpracované nové produkty, vybrané nové materiály… Len bude i nadále hrát prim, ale našla jsem tak dokonalý flanel a hedvábně jemné cupro, že jsem je prostě musela objednat. Momentálně testuju bavlněné vzorky, bambus a mušelín. Střihy zůstanou univerzální, tak abyste je mohli nosit doma i do práce, zkrátka podle vaší nálady.
Protože se mnou téma udržitelnosti hodně rezonuje, budeme se ho držet i letos. Věřím, že i odpovědná značka dokáže na trhu byznysově uspět. Když tomu tak může být v zahraničí, zvládneme to i u nás! Moc bych si přála, abychom si uměli dělat rozumnou radost a začali do našich šatníků postupně přidávat kvalitní kousky, které nám budou sloužit dlouhá léta a které rádi a hrdě předáme další generaci. Stejně jako to moje máma udělala s vlněným kabátem, který si pořídila v roce 1986. A já ho nosím dodnes.
O všem vás chceme pravidelně informovat prostředictvím měsíčního newsletteru, který bude nejen o tom, co se u nás děje, ale i o tom, co nás baví – o materiálech budoucnosti, pomalé módě, o lidech, co nás inspirují nebo českých značkách, se kterými souzníme.